Vytoužená Hintergullingspitz

Zdar! Pre­zi­dent na vědo­most dává, že posled­ní výle­ty sezó­ny se blíží. Zatím jsme s meto­di­kem sta­no­vi­li v návaz­nos­ti na poča­sí tyto termíny:

čtvr­tek 21. dubna Hin­ter­gul­lingspi­tz z Plan­ne­ralm a pon­dě­lí 2. květ­na čer­s­tvě uza­vře­né pisty resor­tu Obertauern.

Tak tento výjezd si nemo­hu nechat ujít. V okolí Plan­ne­ralm jsem se s mojí stí­hač­kou potu­lo­val a moc se nám tam líbi­lo. Leč k jádru pudla. Čtvr­tek 21.4. před­po­věď poča­sí super, odjezd v 5 20 od Vládi pro pre­zi­den­ta a pak hurá na jih.  Naše výcho­zí místo – Plan­ne­ralm 1588 m.n.m – nás při­ví­ta­lo vyme­te­nou oblo­hou a tep­lo­tou něco pod nulou. Nasa­dit pásy a po zmrz­lé sjez­dov­ce vzhů­ru do sedla pod Gros­serrot­bühel (2019 m.n.m).

Zde jsme se pře­houp­li na jižní stra­nu a po již čás­teč­ně roz­měk­lém sněhu sty­lem boč­ní­ho klouzá­ní doklouza­li do sedla Pli­en­tensat­tel (1902 m.n.m.) pod Hin­ter­gul­lingspi­tz (2054 m.n.m). Odtud jsme kles­li ještě pár metrů do sever­ní­ho širo­ké­ho žlabu při­po­mí­na­jí­cí­ho spíše sjez­dov­ku. Pak zatnout zuby a funět těm dvěma hora­lům (Roman, Vláďa) na paty. Posled­ní metry už jsme došli bez lyží. Vrchol – krása.

Hory bílé, údolí už bez sněhu Sonne peče, pre­zi­den­to­va klo­bá­sa se neje­ví jako nej­kva­lit­něj­ší, ale pomů­že tomu tro­cha Schna­psu, o který se roz­dě­lí­me s domá­cím ski­mu­žem. Posled­ní pokou­ká­ní, proč se to vázá­ní tak blbě zapí­ná, a už popi­su­je­me svah krás­ný­mi tele­mar­ko­vý­mi oblou­ky, úchvat­né, okouz­lu­jí­cí pocit vol­nos­ti, tož to bylo, chla­py dáme to ještě jed­nou, a tak jsme zase špl­ha­li ksich­tem proti slun­ci k vrcho­lu Hin­ter­gul­lingspi­tz. Pár metrů pod ním sun­dat pásy a vychut­nat si tu nád­he­ru ještě jednou.

Pak nás čekal výstup již dost natá­tým sně­hem zpět do sedla pod Gros­serrot­bühel, když jsme část výstu­pu vzali lyže na rame­na a když už jsme je měli dole, poko­ři­li jsme i vrchol Gros­serrot­bühel, což nám neda­lo až tolik náma­hy, neb to bylo co bys doho­dil kame­nem. Ještě si užít sjezd po pistě, ale to je tak rych­le za námi, že už točí­me posled­ní oblou­ky u začát­ku lanov­ky Plan­ne­ralm, kde zevlu­jí něja­cí čeští cyklisté.

Máme mís­teč­ko na slu­níč­ku, Vláďa jde pro něco do auta a zby­tek výpra­vy odha­lu­je po zimě vybě­le­nou chlu­pa­tou hruď a břich. Po návra­tu zbyt­ku výpra­vy padlo roz­hod­nu­tí, že je jaksi dost času a mohli bychom vyběh­nout kou­sek sjez­dov­ky směr Plan­ne­reck, načež Vláďa odchá­zí do auta (má tam v bato­hu pásy) a my jdeme napřed – cíl zele­ná bou­dič­ka s lavič­kou tak v nece­lé půlce sjez­dov­ky (to nám stačí, meto­dik pro­zkou­má­vá terén dál) a už frčí dolů a ani ho nemů­že­me zasta­vit jak to sviští, no na posled­ní chví­li přece jen ho slovo pre­zi­den­ta zasta­vi­lo, a to už jdeme s Roma­nem do půl těla a za cvr­ko­tu kame­ry sjíž­dí­me do základ­ní­ho tábora.

Pře­vlíct, napít, vyčů­rat a hurá domů. Máme za sebou výlet s nej­ví­ce nej-. Nej­víc jsme si při­pá­li­li drž­tič­ky, nej­víc jsme si užili (tedy ale­spoň já), udě­lal jsem nej­víc doprav­ních pře­stup­ků na cestě sem a domů, vypil jsem nej­víc čaje, takže jsem nejvíc…

Tak dík! Skol!
Milá­no Šimáno