Stisknutím "Enter" přejdete na obsah

Z Nové Pece k Plešnému jezeru (s EU na věčné časy)

S kluka­ma je to doma k nevy­dr­že­ní, jak se potře­bu­jí vybít, když nejsou delší dobu ve škole. Navr­hu­ji, že si udě­lá­me výlet do hor. Když slyší něco o jeze­ru, oka­mži­tě zabí­ra­jí a v jejich hla­vách vyvstá­va­jí před­sta­vy z let­ních výle­tů v Sol­no­hrad­sku. Nechci jim to zka­zit, mlčím. Na české stra­ně Šuma­vy jsem už léta nebyl, tak jsem zvě­da­vý, co mě čeká.

Auto opouš­tí­me na par­ko­viš­ti v osadě Láz nad Novou Pecí. Lesní asfalt­ka nás dove­de k Sch­war­zenber­ské­mu kaná­lu, kde zna­če­nou trasu nechá­me ubí­hat dopra­va a vydá­vá­me se po prou­du kaná­lu, až nara­zí­me na první louku smě­řu­jí­cí vzhů­ru. K mému pře­kva­pe­ní na ní leží dost sněhu. Stou­pá­me při kraji lesa, místy to mají kluci po kole­na. Sníh je hodně mokrý. Zane­dlou­ho Stan­da hlásí, že ho něco píchá v botě. No bodejď, když si paná­ček sice vzal pohor­ky, ale tka­nič­ky má zavá­za­né do půl žerdi pro poho­dl­nou chůzi jako v létě. Z obou bot se sypou fir­no­vé krys­ta­ly. Sta­teč­ně hlásí, že mu zima ani vlhko není, ačko­liv ponož­ky svěd­čí o něčem jiném.

Na hor­ním konci louky vede cyk­lotra­sa k Říjiš­ti. Leží na ní něko­lik cen­ti­me­t­rů silná vrst­va pře­mrz­lé­ho sněhu ute­mo­va­né­ho rol­bou pro úpra­vu běžec­kých stop. Od Říjiš­tě pokra­ču­je­me po běžec­ké Šumav­ské magis­trá­le k odboč­ce Jezer­ní stez­ka. Upra­vo­va­ná trať vede mimo lesní sil­nič­ku, takže nehro­zí střet zájmů běž­ka­řů a pěšá­ků. Trať je při­pra­ve­na na brus­le­ní a dnes by se to se star­ší­mi běž­ka­mi dalo. Potud dobré. Jímá mě ovšem hnus z toho, jak to vypa­dá v „lese”. Když už se kácí, proč nechá­vat kmeny ležet na zemi, to mi hlava nebe­re. Od nou­zo­vé­ho noco­viš­tě končí pakár­na lesní cesty, zele­ná znač­ka mizí po pěši­ně mezi stro­my, kame­ny a bal­va­ny. Koneč­ně troš­ku romantiky.

Sněhu při­bý­vá a nás čeká posled­ní úsek kamen­ným mořem po žluté znač­ce k jeze­ru. Uží­vá­me si pěši­nu mezi zasně­že­ný­mi bal­va­ny a kosodře­vi­nou. Za mých klu­kov­ských let jsme pře­ska­ko­va­li po bal­va­nech, abychom nalez­li ten pravý s výhle­dem do údolí. Dneš­ní mlá­dež má poně­kud instant­ní záži­tek, kdy k zís­ká­ní výhle­du posta­čí vylézt po scho­dech na „vyhlíd­ku”. Už jen modrá tabu­le se žlu­tý­mi hvěz­dič­ka­mi chybí.

Kamen­né moře končí, oci­tá­me se na pří­rod­ní hrázi jeze­ra, která je poupra­ve­na lid­skou rukou. Břeh je obehnán dře­vě­ným zábrad­lím a kolem doko­la na zpev­ně­né ploše je roz­trou­še­na asi desít­ka pik­ni­ko­vých stolů. Při­pra­ve­no pro masy cyk­lis­tů a turis­tů dobý­va­jí­cích jeze­ro po lesní cestě z druhé stra­ny. V létě bych sem nepách. Nyní máme pří­ro­du zatím sami pro sebe. Jezer­ní stěna je zali­ta mlhou a od ní běží zmrz­lá hla­di­na až k našim nohám.

Kromě něko­li­ka nevzhled­ných pří­střeš­ků stylu každý pes jiná ves mě zau­ja­ly infor­mač­ní tabu­le. První hlásá, že stez­ka ke Stif­te­ro­vu pomní­ku při hraně jezer­ní stěny už není běžná zna­če­ná turis­tic­ká trasa, nýbrž jde o Zážit­ko­vou stezku se vstu­pem na vlast­ní nebez­pe­čí. Jme­nu­je se Duch pra­le­sa. Text tabu­le je v někte­rých pasá­žích k pobavení.

Na vlast­ní oči se může­te pře­svěd­čit, že šedý les zdál­ky je zele­ný zblíz­ka. Že pokud nad hla­va­mi vidí­te smrt, pod noha­mi vám bují život. Sílu evo­lu­ce nelze zasta­vit a zná pouze jednu cestu: od zele­né­ho lesa k zelenému.

Co mě dosta­lo, byla blbi­na s názvem Foto­point. Slu­neč­ním pane­lem napá­je­ná kame­ra zamí­ře­ná k jezer­ní stěně – stisk­ni tla­čít­ko, až se vrá­tíš domů, vyhle­dej na webu NP Šuma­va svůj ksicht!

Buďte první! Přidejte komentář

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *