Zirbitzkogel a firnové radovánky

Omlou­vám se všem pří­z­niv­cům blogu Vele­šín­ské­ho druž­stva louč­ka­řů za pro­dle­ní s dal­ším pří­spěv­kem. Jakmi­le poča­sí zača­lo hrát na svoji letní notu, vyvsta­ly nové povin­nos­ti v podo­bě prací kolem bará­ku a na zahra­dě. Vlá­ďo­vi se nahro­ma­di­ly povin­nos­ti, Ája už je nala­dě­ná na roz­kvetlou pří­ro­du a o sněhu chce sly­šet až v pro­sin­ci, mezi­tím do hor dora­zi­lo vrt­ka­vé aprí­lo­vé poča­sí. To se těžko hledá okno pro vytou­že­ný výjezd za jar­ním fir­nem. Noční můra „jest­li nevy­ra­zí­me do Veli­ko­noc, tak pak už vůbec” nás donu­ti­la vyu­žít půl­den­ní okno mezi kon­čí­cím tep­lým poča­sím a ohla­šo­va­nou stu­de­nou fron­tou od seve­ro­zá­pa­du. Cíl: See­ta­ler Alpen, vrchol Zir­bi­tzko­gel, 2396 m.

Dnes jsme vyra­zi­li obrav­du brzy (v 7:50 h na par­ko­viš­ti). Ani ne kvůli náva­lu lidí na oblí­be­né túře, ale kvůli poča­sí. Bylo by vhod­né tre­fit správ­ný čas, kdy se zmrz­lá sně­ho­vá pokrýv­ka pro­mě­ní ve fir­no­vou hit­pa­rá­du. Úvod­ní cesta lesem vede po zle­do­va­tě­lé stopě rolby, která u chaty Wald­he­i­merhüt­te přes zimu udr­žu­je malou sjez­dov­ku. Stopa posy­pa­ná boro­vým jeh­li­čím se plazí mezi stro­my jako had. Na plá­ních sníh měkne, to je přes­ně to, co potřebujeme.

Nera­du­je­me se dlou­ho, pro­to­že se zvedá silný západ­ní vítr. Ten má během dne zesi­lo­vat až ke stov­ce km/h před pří­cho­dem fron­ty. Naneštěs­tí vítr ochla­zu­je sně­ho­vou pokrýv­ku, čímž je měk­nu­tí sněhu ome­ze­no. S narůs­ta­jí­cí výš­kou je pod­klad víc a víc kom­pakt­něj­ší. V sedle za horou Geier­ko­gel už to vypa­dá, že dneš­ní vytče­ný cíl nezdo­lá­me. Roz­ho­du­je­me se při­blí­žit k mír­něj­ší spod­ní části východ­ní­ho hřbe­tu Zir­bi­tzko­ge­lu, sun­dat pásy a jako zprás­ka­ní psíci se vrátit.

Jenže náš tele­mar­ko­vý Guru nám přeje. Jak se při­bli­žu­je­me vrcho­lo­vé­mu svahu, jsme od větru chrá­ně­ni. Slun­ce sluš­ně při­tá­pí a lyže začí­na­jí pří­jem­ně klouzat po firnu. Cítí­me pří­le­ži­tost. Na vrchol­ku sice z druhé stra­ny fučí jako sviňa, ale čaj a sva­či­nu o půl jede­nác­té zvlád­ne­me v závět­ří na tera­se win­terrau­mu chaty Zir­bi­tzko­gelhaus. Není tu rušno, po něko­li­ká­té v letoš­ní sezó­ně máme kliku vychut­nat si kopec jen s něko­li­ka podob­ně pozna­me­na­ný­mi jedinci.

Po jede­nác­té jsme ready ke sjez­du. Námlu­vy jsou poně­kud roz­pa­či­té, ale po chvil­ce je to hodobó­žo. Str­mou úvod­ní pasáž vystří­da­jí pozvol­né louč­ky. Zku­še­ný­mi ski­al­pi­nis­ty není naše trasa vyhle­dá­va­ná. Ovšem pro smý­ka­ný tele­ob­louk obzvláš­tě při dneš­ních pod­mín­kách jak stvo­ře­ná. V údolí zmi­zí­me sami jako dva lyža­ři na vod­ních lyžích (malá aso­ci­a­ce na Vlá­ďo­vo výrok „vlast­ně jede­me po vodě, jsme tako­ví vodní lyžaři”).

Sněhu na první pohled moc není, ale vršek staré­ho sněhu parád­ně změkl a tvrdá vrst­va pod ním nese jak Tyro­lač­ka Tucet Tuplá­ků. Nebyl by to Vláďa, aby neza­trou­bil k dru­hé­mu útoku a znovu lepí pásy na lyže. Prý ale­spoň na Geier­ko­gel, žadoní.

Zde bych se rád zmí­nil o jedné zají­ma­vos­ti. Možná se něko­mu bude zdát, že jsou na fot­kách vidět na sněhu svět­lé žlu­to­hně­dé skvr­ny. To není nevy­čiš­tě­ná čočka objek­ti­vu, ale jemný prach ze Saha­ry. Tak­zva­ný mine­rál­ní prach je sil­nou kon­vek­cí vyne­sen velmi vyso­ko nad poušť, odkud ho pak prou­dě­ní vzduš­ných mas roz­ne­se do Evro­py (ale i do jiných míst). Děje se tak pět až pat­náct­krát do roka. Samo­zřej­mě v zim­ním obdo­bí je efekt nejviditelnější.

Když už není po čem jet a neba­ví nás ani mazat skluz­ni­ci rakous­kým krav­ským lej­nem, ule­há­me na louce a dobrou hodin­ku leno­ší­me na slu­níč­ku. Ze sies­ty nás vyru­ší rolba, do jejíž trasy jsme se uve­le­bi­li a vyhá­ze­li kolem sebe výstroj a vše­chen bor­del z bato­hů. Řidič se culí pod vousy.

Cesta domů pro­bí­há za vydat­né­ho deště, nára­zo­vé­ho větru, kon­zu­ma­ce kne­ke­bro­tu, švar­cvald­ské šunky a musli tyči­nek zalé­va­ných red­bu­lem s čajem. Pěkně se to ve mě zača­lo vařit. Po pře­kro­če­ní stát­ní hra­ni­ce („né Česko né, já jsem v tom nevi­ně, tak pro­sím Česko ne, tak pro­sím Česko ne”) kvi­tu­ji Vláďův nápad kou­pit v sámoš­ce plznič­ku. Pod­po­ru­je trá­ve­ní, je to prý tako­vý usta­lo­vač, říká Vláďa. A red­bul s čajem zase vývoj­ka. Tož Skol!