Omlouvám se všem příznivcům blogu Velešínského družstva loučkařů za prodlení s dalším příspěvkem. Jakmile počasí začalo hrát na svoji letní notu, vyvstaly nové povinnosti v podobě prací kolem baráku a na zahradě. Vláďovi se nahromadily povinnosti, Ája už je naladěná na rozkvetlou přírodu a o sněhu chce slyšet až v prosinci, mezitím do hor dorazilo vrtkavé aprílové počasí. To se těžko hledá okno pro vytoužený výjezd za jarním firnem. Noční můra „jestli nevyrazíme do Velikonoc, tak pak už vůbec” nás donutila využít půldenní okno mezi končícím teplým počasím a ohlašovanou studenou frontou od severozápadu. Cíl: Seetaler Alpen, vrchol Zirbitzkogel, 2396 m.
![Jsou tu klíčky, nepopovezeme se?](https://c1.staticflickr.com/9/8118/29578584810_5e5c7ef32a_o.jpg)
![Roman v limbu. Ale ne, Pinus Cembra, česky borovice limba, německy Die Zirbe, dominuje pásmu lesa zdejších hor. Odtud také název kopce Zirbitzkogel.](https://c1.staticflickr.com/9/8253/29872188195_12c4aa802a_o.jpg)
![Už se nám to kopcovatí, už se nám to rýsuje. Stopa ratraku nám usnadnila přístup na bezlesé pláně.](https://c1.staticflickr.com/9/8728/29872189145_f15dd32135_o.jpg)
Dnes jsme vyrazili obravdu brzy (v 7:50 h na parkovišti). Ani ne kvůli návalu lidí na oblíbené túře, ale kvůli počasí. Bylo by vhodné trefit správný čas, kdy se zmrzlá sněhová pokrývka promění ve firnovou hitparádu. Úvodní cesta lesem vede po zledovatělé stopě rolby, která u chaty Waldheimerhütte přes zimu udržuje malou sjezdovku. Stopa posypaná borovým jehličím se plazí mezi stromy jako had. Na pláních sníh měkne, to je přesně to, co potřebujeme.
![Máňo, číha (klikni) na ty panorámata!](https://c1.staticflickr.com/9/8631/29837169576_7570942834_o.jpg)
![Fakt to je hnus! A na druhou stranu taky (klikni).](https://c2.staticflickr.com/6/5271/29244911004_d66fc2e0df_o.jpg)
Neradujeme se dlouho, protože se zvedá silný západní vítr. Ten má během dne zesilovat až ke stovce km/h před příchodem fronty. Naneštěstí vítr ochlazuje sněhovou pokrývku, čímž je měknutí sněhu omezeno. S narůstající výškou je podklad víc a víc kompaktnější. V sedle za horou Geierkogel už to vypadá, že dnešní vytčený cíl nezdoláme. Rozhodujeme se přiblížit k mírnější spodní části východního hřbetu Zirbitzkogelu, sundat pásy a jako zpráskaní psíci se vrátit.
![Chata pod vrcholem kopce je na dosah. Idylický záběr, když z obrazovky počítače do obličeje nefuní nechutný severák jako ve skutečnosti.](https://c1.staticflickr.com/9/8098/29872190585_3a777d7a38_o.jpg)
Jenže náš telemarkový Guru nám přeje. Jak se přibližujeme vrcholovému svahu, jsme od větru chráněni. Slunce slušně přitápí a lyže začínají příjemně klouzat po firnu. Cítíme příležitost. Na vrcholku sice z druhé strany fučí jako sviňa, ale čaj a svačinu o půl jedenácté zvládneme v závětří na terase winterraumu chaty Zirbitzkogelhaus. Není tu rušno, po několikáté v letošní sezóně máme kliku vychutnat si kopec jen s několika podobně poznamenanými jedinci.
![Na vrcholku se střetávají alpinisté vystupující ze třech různých údolí.](https://c1.staticflickr.com/9/8132/29244911664_4aa4f76a06_o.jpg)
![Tak to fofrem zmáčni a vypadnem, dyk mi zmrzne úsměv! Ostatní se mezitím rychle prokliknou na panoráma, ať jsme tu fšici.](https://c1.staticflickr.com/9/8275/29872192115_c1c0ef7d2c_o.jpg)
Po jedenácté jsme ready ke sjezdu. Námluvy jsou poněkud rozpačité, ale po chvilce je to hodobóžo. Strmou úvodní pasáž vystřídají pozvolné loučky. Zkušenými skialpinisty není naše trasa vyhledávaná. Ovšem pro smýkaný teleoblouk obzvláště při dnešních podmínkách jak stvořená. V údolí zmizíme sami jako dva lyžaři na vodních lyžích (malá asociace na Vláďovo výrok „vlastně jedeme po vodě, jsme takoví vodní lyžaři”).
![Tak pojeď! Nepojedu, narazím si špek...](https://c1.staticflickr.com/9/8446/29872193955_a50c74ec6b_o.jpg)
![Pár oblouků a počáteční nedůvěra ve sněhovou pokrývku je pryč...](https://c1.staticflickr.com/9/8449/29872194575_eae2784428_o.jpg)
![První půle je za námi.](https://c1.staticflickr.com/9/8162/29872195685_a03b894c2b_o.jpg)
Sněhu na první pohled moc není, ale vršek starého sněhu parádně změkl a tvrdá vrstva pod ním nese jak Tyrolačka Tucet Tupláků. Nebyl by to Vláďa, aby nezatroubil k druhému útoku a znovu lepí pásy na lyže. Prý alespoň na Geierkogel, žadoní.
Zde bych se rád zmínil o jedné zajímavosti. Možná se někomu bude zdát, že jsou na fotkách vidět na sněhu světlé žlutohnědé skvrny. To není nevyčištěná čočka objektivu, ale jemný prach ze Sahary. Takzvaný minerální prach je silnou konvekcí vynesen velmi vysoko nad poušť, odkud ho pak proudění vzdušných mas roznese do Evropy (ale i do jiných míst). Děje se tak pět až patnáctkrát do roka. Samozřejmě v zimním období je efekt nejviditelnější.
![A jede se dál... Popatři celou spodní část našeho sjezdu.](https://c1.staticflickr.com/9/8424/29244916074_e14b2a833f_o.jpg)
![Ende der Fahrmöglichkeit](https://c1.staticflickr.com/9/8025/29244919574_2d65f9b2b1_o.jpg)
Když už není po čem jet a nebaví nás ani mazat skluznici rakouským kravským lejnem, uleháme na louce a dobrou hodinku lenošíme na sluníčku. Ze siesty nás vyruší rolba, do jejíž trasy jsme se uvelebili a vyházeli kolem sebe výstroj a všechen bordel z batohů. Řidič se culí pod vousy.
![Jaro dělá pokusy, vystrkuje krokusy, vystrkuje périskopý...](https://c1.staticflickr.com/9/8281/29872197635_9e3325c349_o.jpg)
Cesta domů probíhá za vydatného deště, nárazového větru, konzumace knekebrotu, švarcvaldské šunky a musli tyčinek zalévaných redbulem s čajem. Pěkně se to ve mě začalo vařit. Po překročení státní hranice („né Česko né, já jsem v tom nevině, tak prosím Česko ne, tak prosím Česko ne”) kvituji Vláďův nápad koupit v sámošce plzničku. Podporuje trávení, je to prý takový ustalovač, říká Vláďa. A redbul s čajem zase vývojka. Tož Skol!
Buďte první! Přidejte komentář